Sešli jsme se v kostele Michaela Archanděla v Podolí v předvečer 70. výročí smrti pátera Josefa Toufara. Jeho zranění způsobená estébákem Ladislavem Máchou byla takového rozsahu a rázu, že už mu ani lékaři 25. února 1950 nedokázali pomoci. Jeho život vyhasnul shodou okolností ve stejné budově, kde skončil o 19 roků později i život Jana Palacha. Většinou slyšíme konkrétní fakta ze života Josefa Toufara, o číhošťském zázraku a o následném věznění a smrti katolického kněze. Ale chybí nám širší reflexe toho, co se odehrálo po komunistickém únorovém převratu. Josef Toufar patří k těm, kdo se stali symboly oné doby na straně víry, pravdy a vnitřní svobody. Chybí nám však stejná reflexe, jaká probíhala a probíhá v případě nacistického řádění během druhé světové války. V dnešní době prolamování tabu se ukazuje, že se reflexe nacismu a holokaustu ve společnosti oslabuje. V případě zvěrstev komunismu však o širší a hlubší reflexi téměř nemůžeme mluvit. Dokonce dnes snaha o rudý revanš začíná zastiňovat pokusy o tuto reflexi. A přece bychom si měli klást identické otázky, jaké jsou kladeny v Evropě ve vztahu k fašismu a nacismu. Jak je možné, že se ve středu Evropy v národě, který dal světu řadu vynikajících myslitelů, spisovatelů, hudebních skladatelů a pracovitých lidí mohlo něco takového stát?
Kořeny zla XX. století hledejme hlouběji v historii. V prvním kroku lidé ztratili víru v Boha a následně ve druhém ztratili víru sami v sebe. Nijak se tím nelišíme od ostatních národů, jejichž kultura byla budována na křesťanských základech. Ve společnosti bez víry hledáme výmluvy a ospravedlnění svých činů v náhradních institucích, které nám posvětí naše jednání. Stejně jako nacisté, tak i komunisté se schovávali za APARÁT. Oni netýrali, nemučili jako lidé, ale jako funkcionáři a členové aparátu. Alespoň si to mysleli a určitě si to před vlastním svědomím takto zdůvodňovali. Přímý viník smrti pátera Toufara Mácha se do konce svého života necítil vinen. On byl, alespoň podle svých postojů, bojovníkem za ideály rovnosti, socialismu a komunismu, byl členem aparátu, který byl nástrojem pro uskutečnění těchto „vznešených“ idejí. Jenže nejvyšší spravedlnost káže pravý opak. Před Bohem jsme si rovni. Nikdo se nesmí schovávat za jakýkoli aparát. Náboženství mluví o lidech, o člověku jedinci. Západní víra není jen vírou v pevnost objektů. Je zejména vírou a důvěrou v bližního, a proto sebedůvěrou
I dnešní doba je učebnicovou ukázkou ústupu jedince od osobní odpovědnosti, od vlastní sebedůvěry. Na všechno máme instituce s jejich aparáty. Dokonce jsou nám vnucovány, i když o ně nestojíme. Zatím to není APARÁT, který by nabádal k mučení, či dokonce vraždám. Ale kdo může zaručit, že se tak nestane, když nějaký novodobý Hitler či Stalin zmanipuluje tento APARÁT za podpory lenivých, či naopak zfanatizovaných mas? Jako naděje a sebeobrana se proti této hrozbě nabízejí obsahem naplněné dvě hodnoty – náboženská víra a svoboda. Nevěřím, pokud by tyto dvě hodnoty fungovaly v české společnosti po druhé světové válce, že by došlo k tomu, co se odehrávalo po roce 1948.
25. února 1950 bylo přesně na den druhé výročí komunistického převratu. Komunisté slavili a rudý teror běžel na plné obrátky. Z Valdické věznice ku Praze vyjížděl sanitní vůz, který vezl na rychlou operaci domláceného a bolestí sténajícího pátera Toufara. Ve 14.30 byl Toufar přijat ve Státním sanatoriu v Legerově ulici. V 18.30 byl operován. Za dohledu estébačky Věry Hlaváčkové - Kantorové a estébáka Bohumila Košaře. Jedna z posledních vět, která byla z jeho úst ještě srozumitelná: „pomožte mi, já chci žít, jsem nevinen“. V té době už Toufarovi zbývaly poslední dvě hodiny života. Nahý, v obrovských bolestech, Toufar v půl deváté večer umírá. Symbolicky v den výročí vítězství komunistů, kteří se v té chvíli cítili vítězi na věčné časy, se z utrpení mučedníka pátera Toufara rodí nadčasové vítězství, na které si však české země musely počkat bezmála čtyři desetiletí.
Autor: František Laudát (předseda KAN)
https://www.youtube.com/watch?v=I8RfwyhiTYc&feature=youtu.be
