V pátek 21. srpna si připomínáme 52. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Mylně se většina našich občanů po roce 89 domnívala, že tato temná kapitola naší historie odsunem okupačních vojsk počátkem devadesátých let a nápravou ekologických škod končí. Ruskému prezidentovi Putinovi se podařilo zemi v druhé polovině devadesátých let částečně stabilizovat po předchozím rozpadu Sovětského svazu a chaosu v éře prezidenta Jelcina. Po krátkém období reforem se pod jeho vedením v ruské politice opět začaly projevovat imperiální ambice. Rusko vzdalo pokusy o postupné budování svobodné země s demokratickým uspořádáním a naopak se vydalo cestou režimu s autoritářskou formou vládnutí. Na konci druhé dekády XXI. století se někteří ruští politici, jejich státní úředníci a média pokoušejí přepisovat historii nejen svoji, ale i zemí bývalého sovětského bloku. Ani naší republice se jejich snahy o dezinterpretaci událostí ze srpna 68 nevyhýbají. A nejen to.

Současné putinovské Rusko věnuje prostředky na dezinformační válku proti demokratickým zemím a velká část kybernetických útoků na naši zemi a její instituce je vedena ruskými hackery. V České republice je udržováno neadekvátně velké diplomatické zastoupení, které z části slouží jako krytí pro výzvědné služby. Bohužel musíme více než třicet let po listopadu 89 konstatovat, že ruské nepřátelské aktivity vůči naší zemi jsou tolerovány jistou částí našich spoluobčanů včetně některých politiků. Nemalá část společnosti je
k bezpečnostním rizikům lhostejná. Podle našeho názoru, i přes každoroční varování našich zpravodajských služeb, současná i předchozí vlády na situaci nereagují dostatečně razantně, a tím vystavují naši zemi velkým rizikům vnitřního rozvratu a oslabení našich vazeb na Evropskou unii a Severoatlantickou obrannou alianci.

Lidský život plyne rychle, dospěly generace, které zažily socialismus jako malé děti, nebo se narodily do polistopadové doby. Bohužel naše školství selhává při výuce moderních dějin a mladí lidé mají jen mlhavou, nebo zkreslenou, představu o životě před listopadem 89. To vytváří prostředí pro nekritické hodnocení nejen historických událostí, ale i levicových idejí všech odstínů a jejich dopadů na náš život. Téměř nic nevědí o traumatu, které zasáhlo po srpnové invazi v roce 68 naši společnost po krátkém záblesku naděje, že se vrátíme ke svobodě a demokracii. Českoslovenští normalizační komunisté bez jakýchkoli zábran sloužili okupační moci a z předválečného demokratického státu vybudovali poslušného vazala Sovětského svazu.
Části našich spoluobčanů je dnes svoboda lhostejná. Nechtějí vidět skutečný obraz naší beznaděje v době komunistické totality. Ale stačí se podívat na dnešní Hongkong, kde se lidé zoufale snaží ubránit svobodu před čínskými komunisty, nebo statečný odpor Bělorusů, kteří chtějí ve stínu putinovského Ruska pootevřít svým dětem dveře ke svobodě. Z historie známe řadu příkladů, jak snadná je cesta do nesvobody, ale jak dlouhá, bolestná a často marná je cesta ke svobodě.

20. srpen 2020